KAM?
Když vločky tančí světlem pouličních lamp
a vůle slábne v myšlenkovém toku
i hloubkou ticha, prostou zvuku kroku,
kam
se vytratila síla denních vzruchů?
Jak mysl souzní s nekonečnem prázdna
a střípky chladu bíle temnem víří,
i mráz se vtírá. Není náhle mířit
kam,
jen přijmout pravdu, s ní se prostě smířit.
Dál mlčky padá každá slza zimy
a zvolna klesá s něhou do závěje.
I při dopadu co si vločka přeje?
Kam
se touží dostat? Stejně konci spěje.
Snad dechem vánku unášeny kamsi,
a chvíli samy, spolu, možným střetem…
I život padá dlouze širým světem.
Kam?
Jen chvíli – přesně vyměřeným letem.
