V HLUBINÁCH LESŮ
V hlubinách lesů, šerem a stínem,
s tajemstvím ticha snoubené v mechu
spočinou věty. Mámivým klidem,
míjím svým krokem šeptavé stromy.
Kloní se k sobě bez kapky zloby.
Kloní se. Vítr v korunách zpívá.
Utichá. Co sám pojednou skrývá?
Těkavá, nocí probdělá chvíle
promlouvej dlouze samotou. V duchu
hledám své touhy. Posbírám zbylé
skleněnky - drobné kapičky rosy,
skanulé - snad je rozsypal kdosi
neznámý v trávě, kde je i nechal.
Zapomněl? Někam zbytečně spěchal?
Neměnné, možná navěky stálé,
vychladlé dávno z návalu vzteku,
vzpomínky tvrdé, podobné skále,
pohřbím tu v mechu. Umlčím hlasy.
Odpustit krutost? Jednou snad… Asi
setmělou klenbou okolních stromů
prokmitnou hvězdy. Vracím se domů.
Autor: Veron
