SONET II.
Mnou čas se hnul a zpřetrhal mi struny,
když zkušeností bodl do naděje -
zas, znovu, stokrát, z každé možné strany
a způsobem.
Proč vždy se stejné děje?
Tak trvám. Teskně obracím se nazpět
a hledám střípky čehosi, co bylo.
A nedoufám. Snad zlobit se jen na svět?
Či sebe vinit vším, co neodžilo?
Vždyť iluze mi vzala pomíjivost
a zbylo prázdno, kvap a odříkání.
Má viník šanci na skutečnou milost?
Má odpuštění sobě? Možnost...? Skláním
se vysílená ranou od osudu
a vím, že jsem, a prostě jenom budu.
Autor: Veron
