SFÉRY A ZRCADLENÍ
Autor: Veron
“V rozdělení nedělitelného všechny sféry jedním jsou.”
Jako bytosti hmotné sféry vnímáme existenci prostřednictvím pěti vědomě užívaných smyslů: zraku, sluchu, chuti, čichu a hmatu. Ačkoliv si to často neuvědomujeme, každý z nás zároveň neustále používá i šestý smysl – ten vychází z druhé stránky naší bytosti, z té, kterou obvykle nazýváme duší.
Tato "duše" však není pouhým obrazem naší osobnosti. Je to svébytná spirituální bytost, která disponuje vlastním vnímáním. Smysl, kterým duše "vidí", bývá nepřesně označován jako „třetí oko“ – ačkoliv nejde o fyzický orgán, nýbrž o schopnost nahlížet realitu z odlišné roviny, než jakou umožňují naše běžné smyslové receptory.
Pochopit tento šestý smysl však není jednoduché. Stejně jako je těžké definovat rozdíl mezi chutí a zrakem – nebo přesně popsat, proč vjem vůně nelze nahradit zvukem – stejně neuchopitelný je i rozdíl mezi běžným a spirituálním vnímáním. Šestý smysl prostě nepůsobí jako ostatní; přesto je s nimi propojený a doplňuje je.
Co se týče pojmu „spirituální bytost“, vztahuje se ve skutečnosti na všechny bytosti – tedy i nás. I my jsme spirituálními bytostmi, přestože se díky fyzické schránce v mnoha ohledech lišíme od ostatních forem existence.
Celá skutečnost funguje na principu zrcadlení. V každém z nás se odrážejí dvě části jediné bytosti – fyzická a duchovní. Stejně tak se v sobě zrcadlí i jednotlivé sféry existence. A jako se v jednom jediném člověku překrývá duše s tělem, podobným způsobem se v jediném „místě“ překrývají také jednotlivé sféry bytí.
Pokud bychom naše vnímání tohoto překrývání "otočili" o obrazných 120 stupňů, mohli bychom zahlédnout, že mezi sférami existuje zvláštní prostor – ne prostor v hmotném smyslu, ale v jiné frekvenční vrstvě bytí. Pokud však úhel pohledu znovu „otočíme zpět“, tento prostor opět mizí a naše vnímání se vrací do původní roviny.
Schéma rozdělení sfér existence nám může pomoci alespoň vzdáleně pochopit, jak fungují. Cestu mezi nimi však nelze popsat běžným jazykem – snad ji lze jen přirovnat k onomu symbolickému „otáčení úhlu vnímání“. Každá „výseč“ tohoto pohledu odpovídá jedné sféře, i když ve skutečnosti sféry neleží vedle sebe, ale vzájemně se prostupují. Nevytvářejí tedy lineární pořadí, jak by se mohlo zdát. Jednotlivé sféry se odlišují především převažující frekvencí energie, která je tvoří a udržuje.
Princip zrcadlení však nelze chápat doslova – nejedná se o odraz jako v hmotném zrcadle. Základní strukturou existence je číslo tři. I prostor kolem nás vnímáme ve třech rozměrech: výšce, délce a šířce. Zrcadlení sfér je tedy rovněž trojité, přesto však tvoří jeden jediný celek.
Celá existence je uzavřeným kruhem energie, která se neustále přelévá mezi jednotlivými sférami – v různých frekvencích a vibracích – a opět se navrací do výchozího bodu, aby mohla pokračovat dál v nekonečném cyklu. Tento pohyb je tak mnohovrstevnatý, že jej nelze běžným jazykem přesně vyjádřit.
Termín „rozdělení sfér“ je tedy zavádějící. Bohužel, naše řeč není schopná přesně vystihnout způsob, jakým realita funguje. Musíme si proto vystačit s pojmy a obrazy, které jsou vždy jen přibližné.
Autor: Veron
