PROZNĚLÁ
Zas jemným tichem v sametu
se nocí víří hvězdný prach,
když krokem jambu v sonetu
se valí strofou ve vlnách
můj táhlý pocit hudby slov
a melodie metafor.
Kam odmlku, kam apostrof?
Jak vypsat duši? Každý tón
té náhlé chvíle proznění
mi krátí vlastní slabý dech
jímž vrací šepot ozvěny
mi akord touhy. Na křídlech
všech přání mlčím tento sen,
jenž básní bude prozrazen.
Autor: Veron
