INDIGO
aneb - občas verše prostě nestačí.
"Nejchudší ze všech lidí je ten, kdo nemá sny."
— Zig Ziglar
Snad ze snů,
snad z těch nejhlubších přání a nevyslovitelné touhy stavíme si vzdušné zámky –
světy oplývající nepřebernou krásou jako nejděsivějšími hrůzami jimiž unikáme realitě.
V dualitě –
toho kým jsme tu i jinde,
tam jinde kde láska je hlubší, kde bolest má lék, kde možná nebudeme tak docela sami.
A tichou nezaslechnutelnou melodií odráží se každý úder srdce vetkaný do pavučiny vlastních iluzí.
Ale co je skutečnější než to po čem nevíce toužíme?
V odstínech nejhlubšího indiga,
v polospánku bdění,
snad mávnutím křídel pestrobarevného motýla, který nezastavitelně rozpoutá tu nejprudší bouři, to jsme konečně my.
Den za dnem plyne čas v této hmotné existenci, která pomine.
Ale to nevadí.
Vždyť čím je nám skutečnost?
Jen klecí kam zavřeli kolibříka.
Autor: Veron
