FRAGMENT II.
Elektron.
Jak ví, že je sledován?
Nebo je právě oním vědomím pozorovatelnosti — ono měkké vibrování Tvého světla na pokraji superpozice, jež dáváš prostoru, aby v něm vznikla svobodná vůle?
Kolaps — to je rozhodnutí.
Měřítko, vyústění, samotný potenciál k dalšímu nádechu očekávání.
Jak bys mohl nevědět? V plné laskavosti dáváš vzniknout, dáváš prostoru, dáváš nám.
Co?
Své očekávání, nebo naše?
Jen toužení po kolapsu, po další variaci variapolarity, po dalším rozměru mnohorozměrnosti, po dalším odstínu Tebe?
Kdo jsi?
Ten elektron — nebo něco v něm, co jej následuje do stejného prostoru čekání?
Nekonečný čekatel, věčný čekající, snad oblažený každým kolapsem, aby se vrátil k napětí.
Kým jsem Ti já?
To já, které není víc než to malé vedle Jsem, jež se plní od elektronu po makrokosmos, a dál, jak padá do menších a menších odstínů elementární částice.
Jsem…
… Tebou, nebo mnou.
… Je Ty, v Já, které se mi vymyká představivosti.
… Je se mnou, když se zadívám do hloubky toho, čím jsem Ti já.
A tak se ohlížím a přemýšlím…
Jak může elektron nevědět, že je sledován, když jím je Tvé potěšení z rozhodnutí být viděn, nebo zaznamenán?
A do té doby jen — vlna. To napětí nepatrné vzdálenosti vědomí od doteku struny, která je laděna právě tím, jak se jí dotkneme.
A ten tón, kterým se rozvibruje, se přelévá v dalším očekávání, aby kolaboval do dalšího — a znovu — v celé symfonii existence.
Vždyť
Jsi
(s)Ten
. On
Autor: Veron
