ERGÉSIS

Kapitola Г
STVOŘENÍ

Jsem!
…první.
…jediný.
…i poslední.
Jsem?

Proznělo nad hlubinou propasti tmy –
tam, nad vodami,
kde se jeho vědomí rozlilo jako
světlo.

A ozářilo Zemi.
A Země se Světlu zastínila.

Černé plátno inverze
vzplálo paletou nejměkčího nachu.
Tahem štětce své vůle
procítil úsvit
a nastalo prvotní ráno.

Jsem,
zašeptalo nad vodami.

Tím nad ně vystoupilo nebe.
Tím do něj padla pohasínající
ohnivost západu.
Tím provanul večer.

A byla noc…
…kdy mysl v tmavomodrém odpočinku dřímá,
…kdy mysl sní svá přání
do dalšího

Svítání.
To odhalilo mezi vodami souš.

Na ní se zazelenalo,
když novou barvou protkal její přítomnost,
když vlastním dechem rozechvěl každý list i stéblo trávy,
když šuměl v korunách vlastní píseň.

Tak z lahodnosti stromů se zrodily plody.
Tak v každém z nich uzrával příslib dalšího života.
Tak se druhý den naplnil
a spočinul v jeho díle.

Až do sametu noci,
kam stříbrem víry vyšil klenbu hvězd,
kam vlastní tváří ustanovil Měsíc,
kam rozedněním vystřídal se Sluncem.

Snad z ponořením do moře sebe
naplnil se množstvím ryb i jiného života.
Snad vystoupením na pevninu
rozlehl se křik ptáků a volání zvířat.
Snad z přirozenosti prostého řádu
vše přicházelo v párech –
emanace a revoluce.

A tehdy se vědomí pozastavilo –
nevědomo si tohoto pradávného zákona,
nevědomo si Plnosti,
nevědomo si stavu Oddělenosti,
jen cítilo, že…

Jsem sám!

Autor: Veron