BOUŘNÁ
Dvě marná slova utonulá v pěně
se valí hřmotem vlna za vlnou
a tříští do skal, bouří bezozvěnně,
vstříc útesům, jež vždy je rozetnou.
I v šumu ticha tuším výkřik hromu,
když v agonii postrádám svůj hlas.
A mlčím strmě. Spílat? Není komu.
Jen v sobě sama - živlům napospas.
A úder blesku náhle do hladiny,
mi velí svoje neodvratné: „Teď!“
Mnou příliv vzdouvá silou spoluviny.
Mnou vítr kvílí jasnou odpověď.
Autor: Veron
